Epidemie u nás postupuje, situace není lepší, ale zhoršuje se, všechno trvá dlouho a netušíme, jaký bude vývoj a jak to vydržíme. Každý máme svá trápení a síly nám ubývají, budoucnost je nejistá.
Je těžké udržovat si naději, dočítáme se, jak přibývá depresí a smutku u dospělých i dětí.
Náš mozek se během evoluce naučil jako první v každé situaci registrovat okamžité ohrožení a reagovat na něj útěkem nebo útokem. Nebo se stoč a buď neviditelný, hlavně je potřeba přežít. Proto je normální cítit se smutně, ohroženě, naštvaně… Teprve v druhém plánu je mozek schopen rozeznávat to další – přínosy nebo budoucí vývoj událostí. Z toho plyne, že k negativní reakci na události máme vždy nejrychlejší cestu, je automatická a vrozená. Pozitivní reakci si v náročných situacích potřebujeme vědomě nastavovat.
Jak to dělat? Jak si umět i nyní udržet radost, nebýt negativní, vidět věci v lepších souvislostech, mít naději, že bude líp a že to vydržíme?
Kromě omezení negativních vjemů (zpráv, politiky, čísel, médií) je dobré si denně vědomě dopřát chvíle radosti. Třeba drobnosti, třeba jen za sebe si uvědomit, že teď zažívám něco hezkého, radostného, veselého. V každém dni něco takového najdeme, jen to možná přecházíme a nezachytíme. Toto zvědomování pozitivních okamžiků nebo přímo jejich iniciování je aktivita, kterou máme ve své moci a můžeme si ji dopřávat jako osobní antidepresiva. Nikdo jiný to za nás neudělá.
My lidé potřebujeme vidět horizonty, dávají nám rozhled. Když vyjdeme ven nebo se podíváme z okna, uvidíme horizont a s ním třeba také naději, že to zvládneme jako už tolik těžkostí ve svém životě. Vždyť poslední umírá naděje.
