Ještě než jsme se naučili vnímat svět kolem nás hlavně vizuálně, což dnes převládá, lidé žili hodně kulturou slova. Předávali si mezi sebou příběhy, legendy, historické i rodinné vzpomínky, pak je začali sepisovat do kronik a knih. Verbální komunikace je ta schopnost, která nás odlišuje od jiných tvorů a propojuje s lidmi.
Velkou moc slova známe z pohádek. Správně vyřčené zaklínadlo dovedlo uškodit i pomoci, zákaz mluvení dokázal prolomit kouzla a sudičky, sklánějící se nad kolébkou miminka, mu určily slovem sudbu na celý život. Slova mají zázračnou moc.
Jak s nimi zachází naše doba? Zmatené blábolení a prázdná klišé ve sdělovacích prostředcích a sociálních sítích, negativní slova a formulace, kterých je už několik let plný veřejný prostor, prznění mluvené řeči v různých chatech, dokonce i k sobě lidé mluví „já blbka a kráva debilní“, jak jsem teď četla v příspěvku na FB. A přitom, slova mají vždy emotivní obsah, podle něj se cítíme a následně pak chováme. „Zaklínáme se“ potom často sami tím, o čem mluvíme a co posloucháme, jak se máme cítit dobře a spokojeně?
Velmi si dávám pozor na to, jak lidé mluví, a jaké obraty a slova používám sama. Snažím se cíleně vybírat ta pozitivní, neotřelá, zajímavá a také slovy neplýtvat. Tím si kolem sebe a v sobě tvořím svoji pozitivní realitu. Vždyť slova jsou kouzlo, které také dovede léčit! A křísit – třeba zvoláním Lazare, vstaň!
