Myslím na tuto větu o letošních vánocích často, když čtu nebo poslouchám, jak je lidé připravují, prožívají, zatracují nebo přeceňují. Množství nakoupeného nebo uvařeného a upečeného jídla, nesčetné dárky pro všechny a několik štědrých večerů, aby se dostalo na všechny části rodiny, velké mísy salátu a ohromné nazdobené stromky, všechno to chystání, těšení nebo stres – pak samozřejmě očekáváme, jak si to s milovanými lidmi užijeme a odpočineme si.
Ale je to opravdu odpočinek, pár dnů vedle stromku a u televizních pohádek? Tak si představujeme štěstí? Je to ono, proč to všechno děláme? A kde jsme v tom my, každý z nás, kdo se pachtíme, aby vše bylo, jak to má být? Kdo stanovil, že vánoce vypadají takto? A jak moc přemýšlíme, jaký mají význam, proč se vlastně slaví? A proč to tedy všechno pořád děláme?
Každý rok mě trápí, jak se vyprázdnila duchovní podstata vánočního času u většiny lidí a zbyly jen vnější prvky, ve kterých pak pracně hledají naplněnost. Ale ona tam není, protože forma bez obsahu nefunguje, je to jen hezký obal a uvnitř prázdno. Sytíme těla a myslíme si, že se naplní i duše. Ale duši nejlépe slyšíme v tichu, v prázdnotě, v rozjímání, v pohledu vzhůru a do sebe, v pohledu do očí milovaného člověka..
Rozjímali jste o vánocích? A o čem mluvila nebo zpívala vaše duše? A čím ji naplníme v novém roce, který nás čeká? Co uděláme pro druhé a pro svět, který je tak bolavý a zjitřený? O tom jsou přece vánoce, čas narození boha, který každý rok přináší světlo a naději pro naše duše. I těla.
