Byla u mě na psychoterapii několikrát klientka, která řeší bolestivé situace ze své minulosti. Rozvod, trauma z úmrtí blízkého člověka, nucené stěhování kvůli nespravedlnosti při majetkovém vyrovnání… Má toho naloženo dost a už dost dlouho, že si ani nepamatuje, kdy žila v klidu a nemusela zvládat těžkosti. Celá zátěž se už projevuje na jejím zdraví a psychické kondici. To ji vlastně přivedlo, že se cítí pořád nějak nemocná, i když se závažné zdravotní obtíže zatím nediagnostikovaly.
Mluvíme spolu a ona se vrací zpět do bolestivých prožitků, protože na ně vlastně myslí pořád, mluví o nich, vyčítá sobě i druhým. A to ji uzavřelo v kruhu bolesti, cítí se jako oběť. Jenže člověk by neměl žít jako oběť, bere nám to životní sílu a pak spíše jen přežíváme.
Postupně však se dokáže dívat i dopředu – nejprve to byly jen krátké záblesky, nyní více a více vidí své současné možnosti. Je to pomalý, ale hojivý proces, kdy se z oběti stává člověk, který opět začíná vnímat přítomnost, nejen minulé prohry. Je krásné dívat se na ni, jak postupně rozkvétá.
Začíná krůček po krůčku žít tam, kde nyní je.