V minulém týdnu jsem u lidí ve svém okolí zaznamenala několik emočních krizí, provázených pláčem nebo nadměrným vztekem, které způsobila zdánlivá maličkost. Třeba sklenice kompotu, co vyklouzne na zem a rozbije se. Nebo opětovné žadonění dítěte o hloupost. Nebo nejapná poznámka partnerky.
Je toho na nás moc, situace se nelepší, chybí horizont konce změny, síly nám docházejí. I já toho mám už plné zuby a těžko sbírám energii, měla jsem pěknou depku.
Vzpomněla jsem si na období před cca 15 lety, kdy jsem zažívala těžké životní období – rozchod s partnerem, vážná nemoc syna, vyčerpávající práce. Všechno jsem to nějak zvládala. A pak jsem jednou přijela domů na sídliště a když jsem parkovala, špatně jsem se trefila a naťukla auto přede mnou. Sedla jsem si na obrubník za mým nezaparkovaným autem a jenom jsem brečela. Už jsem nemohla dál, byla to poslední kapka.
Neznámý kolemjdoucí muž si ode mě vzal klíče, doparkoval auto, zavedl mě k mému vchodu a dal mi tatranku. Pomohl mi. Nikdy na něj nezapomenu, ani na to, jak málo stačí k emočnímu zhroucení. Žijeme v nenormální, hnusné době, proto naše neběžné projevy emocí jsou úplně normální. Zase se z toho dostaneme, já to vím. Někdy stačí rozhovor, panák, voda nebo vypadnout na chvíli z domu. A hlavně, nebát se emoce vypustit ven.
Je jaro, bude to lepší, bude nám lépe. Naděje je v nás.