V poslední době se u mnoha lidí kolem sebe setkávám s velkým a trvalým přetížením. Plyne z pracovního nasazení, nebo naopak z toho, že pořád nemohou dělat svoji práci a čekají, co s nimi bude. Nebo stíhají homework a dvě školní děti na distanční výuce už mnoho týdnů. Nebo pořád nepřichází pořádné jaro, aby si doplnili energii po zimě. Nebo jsou po nemoci a pořád to není ono, necítí se dobře. Nebo nějak fungují, ale spokojeni nejsou.
Tohle všechno jsou výzvy, které nám ukazují, abychom nezapomínali na sebe. Jsme zvyklí žít pro druhé, pro splněné pracovní povinnosti, plnit požadavky na nás kladené, obstát, vydržet, zvládnout to. Jsme přece dospělí a zodpovědní lidé, je to samozřejmost.
Ale jak mnoho dáváme sobě? Myslíme na doplňování vydaných sil? Myslíme na chvíli klidu jen pro sebe, bez druhých, bez odpovědnosti? Umíme si udělat malou radost každý den, která je jen na nás samotných? Není to sobecké, naopak, myslet i na sebe znamená pečovat o svoji duši a tělo, nebýt poslední v řadě, na kterého se už většinou nedostane.
Proto by součástí večerního usebrání před usnutím mělo být i uvědomění, co jsem dnes udělal/a pro sebe. Pro sebe jsme totiž ta nejdůležitější bytost.
