Vláda „nám rozvolňuje“, děti jsou konečně ve škole, přes okresy jezdíme úplně samozřejmě, dokonce na zahrádkách můžeme v bundě sedět… prostě život se začíná vracet k normálu a my podvědomě čekáme, že vše bude postupně jako dřív.
Ale nebude. Změnilo se hodně kolem nás, ale hlavně v nás. Jinak než před 14 měsíci myslíme, plánujeme, pracujeme, bojíme se, radujeme se. Nic nezůstává stejné, nevstoupíme znovu do stejné řeky. Naučili jsme se rozhodovat jinak, i naše děti přišly o rok bezstarostného dětství a některé si zvykly na roušky skoro celý den. Nic už nebude normální jako dříve.
Některé změny už jsou viditelné, ale více je těch skrytých. Budeme až v různých situacích zjišťovat, že je potřeba zvykat si na další změny, vyvolané jiným životním stylem, naší únavou, trvajícími dlouhodobými omezeními, rozvrácenými státními financemi, strachem o práci, až konečně skončí všechny záchranné programy, politickou předvolební žumpou. Budeme potřebovat vnitřní sílu tím vším projít, naději, že to má smysl a dokázat ho pro sebe najít. Lásku lidí kolem sebe, protože vztahy nám dávají kotvu. A víru v sebe, ne ve stát, protože ten je slabý, politicky rozkolísaný a plný hrozeb u nás i ve světě.
Nebude to nic lehkého, ale tak to v životě je – jednou dole, jednou nahoře. Postupně tím projdeme a najdeme si nový normál. A připomínejme si – víra, naděje a láska.
