Když ve 4. století církevní autority určovaly, kdy bude den Kristova narození, využily období zimního slunovratu, který se slavil v římské říši i v pohanských tradicích. Tím máme dnes propojeno několik symbolů v jednom – nejkratší den a nejdelší noční temnotu, advent jako čas naděje před zrozením božího světla a postupný návrat Slunce po ekliptice. Jak prožíváme tento magický čas my, lidé 21. století?
Žijeme ve ztišení a radostném očekávání opakovaného božího zrození? Nebo se soustřeďujeme na své nitro a hledáme stíny a smutky, které po prožití můžeme nyní odevzdávat, protože stará cesta musí vždy zemřít, aby mohla začít nová? Nebo si užíváme dlouhých nocí, více spíme a odpočíváme, když i naše tělo se nastavuje na dlouhou zimu?
Nebo nic z toho? Chodíme do náročné práce, každý den je kvapík až do pozdní noci, slavíme na večírcích, nervujeme se starostmi o dárky, úklid a pečení, aby vše bylo jako vždy a my měli v náročné době nejistoty a opakovaného ohrožení covidem alespoň nějaké záchranné body? Všechno je otázka našeho pohledu, co se musí a co ne. Buďme na sebe hodní, jako jsme na lidi, co máme rádi. Zima má být podle starých tradic časem hlubokého ponoru, zastavením v prázdnotě, je to okamžik mezi smrtí a novým zrozením. Zima představuje archetyp smrti jako přechodu z jedné úrovně vědomí na další. Nejen ve smyslu duchovním, ale i pro naše fyzické tělo, které potřebuje odpočinek a dobrou výživu.
I v největší zimní tmě je zárodek světla, v beznaději zárodek naděje, v klesající energii lze tušit její postupný návrat. Je to tak zakódováno v přírodě kolem nás i v naší duši. Zkusme si tedy najít každý den chvilku pro sebe, zaposlouchat do svého srdce a hledat tam odpovědi a naději. Není větší síly než v nitru každého z nás, jen promlouvá tiše.
A právě temný předvánoční čas je čas naděje.
