Alespoň v našem zeměpisném pásmu. Je podzim a příroda, věrna svému cyklu, již neroste, nesílí, nekošatí, ale chystá se zežloutnou, uvadnout, zatáhnout se, zazimovat. Je to přirozený proces opakovaného rytmu podzimu, kdy následně přijde zima a s ní ukončování, ubývání sil, zánik. A pak znovu přijde jaro a s ním nový rozkvět.
Jak je možné, že my lidé si myslíme, že je možný stálý růst? Víc vyrábět, spotřebovat, užít si víc než vloni, mít víc a víc v nekončícím úsilí o růst. Vždyť je to proti přírodě, které jsme součástí, i když jsme na to v mnohém zapomněli. Proto krize, která už nám klepe na dveře, je vlastně připomenutí toho, že něco musí skončit, uzavřít se, umřít, aby se ze zimního ztišení mohlo vylíhnout nebo uzrát zjara něco nového. Zrod nového vždy bolí, není snadný, protože znamená přijmout konečnost a být připraveni na nové nároky, změnit sebe, svá očekávání, zvyky, život. Jenže z krize tak jako z odpočinuté půdy po zimním spánku vznikne nová naděje a síla. Náš čas je cyklický, jednou jsme dole, jednou nahoře, je dobré cykly vnímat a přijmout. Jsme silnější, než si myslíme, když vezmeme na vědomí nutnost zániku starého, bude nás to méně bolet
